Název obrazu mě baví i v angličtině. 😀 Paradoxně je tohle dílo asi nejorganizovanější z celé mojí tvorby. A to je právě to, co mě dovádí k šílenství. Muset být zorganizovaná. A když se mi povede hrdě zvednout ramena a vzít do rukou všecky povinnosti, najednou se celý svět, a to hlavně ten digitální, spojí, a nic nefunguje. V tu chvíli jsem zralá na prášky. Zapitý pivem. 🙈

Ač se o organizaci snažím i v běžném životě, moje TO DO do listy se v tu chvíli smějou, až se za řádky popadají. Ale většinou se mi z toho seznamu povede aspoň to první a poslední, a to je ráno vylézt z podpeřin a večer se zase zachumlat zpátky.

Ve světě ostrých loktů Instagramového marketingu si ale tohle lážo zmatek plážo nemůžu dovolit. Tam se na adhd odbočky a zastaveníčka nehraje.🧐

V postování na IG musím být naprosto organizovaná. Osvědčené časy, 3x týdně, CTAčka v každém příspěvku, přesně načasovaná hudba, sexy světlo, málo ale zároveň dostatečně záběrů na „produkt“, chytlavá, poučná, zábavná, inspirativní, příběhová, emotivní a barevná videa a spoustu dalších atributů musí celá tahle moje prezentace na IG obsahovat, abych s ní vůbec mohla na světlo displejů a monitorů. Aby zároveň působila, jako že to není o mně, ale o tom, co životě potřebujete.

Tak a je to venku!

Kdo se pohybujete ve světě, který řídí počítače (jo myslíme si, že je řídíme my, ale oni si často nevychovaně dělají, co chtějí), možná tedy víte, že člověk míní, stroj mění. 💻

K šílenství mě přivádí, když mám příspěvek skoro celý hotový a mobil se zničehonic vypne a všecko se vymaže, když se záhadně nenahraje část titulků, když něco vytvářím několikrát úplně stejným postupem, ale najednou to samé tlačítko nefunguje nebo tam znenadání není. Nebo se zase nenahrajou titulky. Stává se mi to často, takže to vlastně tak neočekávané není, ale pokaždé doufám, že se to už nestane. A pak zas to šílenství. 🥸

Nakonec mě ale uklidní, že aspoň ta modrá na obraze dopadla tak, jak jsem chtěla.

A máme tu novinku, obraz Indescribable Joy of Being Eccentric!

Je barevná, hravá, velká, tak trochu secesní, tak trochu pop-artová, tak trochu výstřední! 🥳 Tak trochu prostě jako člověk, který si ji zamiluje. Anebo úplně naopak! ♥️

Syrovost jasných barev, drsnost nabroušených tahů a nahodilost rozervaných konceptů dalo vzniknout něžnosti, ve jejíž energii můžeme pocítit skloubení pouličního graffiti a naivity houpací kočičky.

Taky milujete tyhle rozporuplnosti? :)

Slunce, dvě roční období, plná hrst nálad, ztracená inspirace, zima, odmítnutí, přemalování, přemalování, přemalování a finální spokojené oddechnutí.

To se tak prostě stává, že mi některé z děl v době, kdy je vytvořeno, dává smysl, ale čas na něj nalepí vrásku a najednou se jeho význam odkutálí i s jeho tvarem pryč, tak se rozhodnu ho prostě nemilosrdně přemalovat. A tohle plátno mi dalo zabrat, poněvadž jsem to na něj zkoušela několikrát. Ale ono se nedalo. Takže znovu. A znovu.

A pak najednou… z ničeho nic… to na mě vykoukne. Jo, tohle bude ono. :)

A tak je tenhle obraz jeden z nejtěžších, poněvadž je na něm hoooodně barvy. Hodně vrstev. Hodně “mě”.

A tak je pořádně plastický, už z dálky se vás může dotýkat. A to jak fyzicky, tak emočně, svou energií. Anebo nemusí. A to je na něm báječné.

Kulatý tvar mu podle mě navíc vlepil ještě o hubičku větší šmrnc, takže v každém pokoji plném ostrých hran rozhodně „nebude sedět v koutě“.

Co myslíte vy? Baví vás tyhle „kulatiny“?

A proč se jmenuje Mahjong? Zeptejte se mě osobně. :)

Je to tak. Moje heslo “tvorba zásadně bez štětce” je to tam!

Každý máme seznam věcí s názvem: TOHLE JÁ NIKDY!
A čím jsme starší, tím víc se v tom seznamu utvrzujeme. Tedy jsme zatvrzelejší ve svém přesvědčení, které ale často vzniklo na základě rychlého úsudku, předsudku, a dokonce neznalosti.

Nikdy nebudu jíst houby.
Nikdy nebudu zakazovat dětem sladkosti.
Nikdy nebudu nosit zvonáče.
Nikdy nebudu jako rodiče.

Nikdy nebudu malovat štětcem…
Ehm! :)

Je to docela fajn, hlavně na takové to blendováníčko a šmudláníčko. To jó! Ale konkrétně pro můj styl abstrakce je práce se špachtlí a útržky kartónu zásadnější, pohodlnější a efektivnější.

Co myslíte vy, mám “těch štětcových” tvořit víc?
Dejte mi vědět do komentáře. A jestli vás tyhle momentky ze světa malování baví, sledujte můj IG profil.

Hlasité vesmíry schované v jedné hlavě

Tady a teď? Někdy ne. Někdy prostě jinde a jindy.

Tady a teď, heslo, které se v čím dál tím rychlejším a roztěkanějším světě stává jakousi mantrou každého, kdo sám sebe potřebuje zpomalit a ukotvit. V přítomnosti. V místě. V sobě.

To by bylo ještě celkem v pohodě, ale…

Pro nás ADHĎáky je to mnohem těžší. Nikdo, kdo před nás tohle hesílko hodí, si neuvědomuje, že my tu pracujeme s úplně jinou myslí. My totiž pracujeme s několika miliardami myslí v jedné.

Hlava „normálního člověka“ (i když kdo je dneska vůbec normální, žejo) je jako sluneční soustava, vše má svůj řád. Myšlenky a události se točí na svém místě kolem svých daných planet. Ve svém vlastním pohodovém rytmu.

„Naše“ hlava je ale jako vesmír, do něhož někdo vyhodil spoustu zbytečných věcí, které jsou však pro nás z nějakého důvodu důležité. I když jim nerozumíme. Ve vesmíru, kterému taky nerozumíme.

Řád to má, to jo, ale nikdo, ani my, nevíme jaký. A tak jím proplouváme, potkáváme různé galaxie, které nás na chvilku uchvátí a my si připadáme, že na malý moment máme řád i my, že už konečně něčemu rozumíme, ale najednou připluje červí díra, vcucne nás a lehce prožvýkané vyhodí na opačný konec univerza. A my se zničehonic octneme jinde a jindy. A jsme zase v pytli a musíme se znovu zorientovávat.

A do toho přijde jogín a řekne, uklidni se, buď tady a teď. A my bychom ho nejradši do té červí díry vyhodili taky.

Máte to někdy taky tak? ☺️

Ale klidně tenhle obraz může znázorňovat i naši fyzickou Zemi a všecky satelity a krámy, které člověk za ta léta do atmosféry vyhodil.

Takže vlastně skoro to samé.

Komu ale tenhle mess taky dělá dobře?

Jestli si dokážete tohle dílo představit i u vás doma, napište mi.

“Child in me”
Konečně je tu nový obraz. A tenhle říká hodně.

Stejně jako děti. ☺️

Svou prostorovou naivitou, nadbarevnou hravostí, nahodilou nesoustředěností a soustředěnou dadaičností mluví až k našim nejdávnějším vzpomínkám, k našemu usměvavě objímajícímu já, tam, kde ještě ráno znamenalo začátek nového dobrodružství, na které jsme se těšili.🌼

Tak to je tenhle obraz. To je Dítě ve mně, Dítě v tobě.

Co vy, ještě pořád se s tím svým dětstvím potkáváte?

Dvojbraz dostal příhodný název Ztraceno v překladu.

A to je vlastně jediná informace, která je na tomhle díle jasná. Jasně přeložitelná, jasně pochopitelná, nevyvratitelná. To, že tenhle název popisuje nejen obraz, ale vlastně celou abstrakci.

Tak, jako v životě často vyhledáváme pochopení, snažíme se něco říct tak, aby to ten druhý chytil a uchopil ze správné strany, tak se informaci snažíme pečlivě nebo zajímavě zabalit a ukládat do umění. Aby si ji ten druhý, pozorovatel, posluchač nebo jakýkoli receptor mohl rozbalit. A odnést.

A právě jako v komunikaci, domluvě i mezilidských vztazích, i v umění se však často může stát, že vyřčené zůstane viset v meziprostoru a pak samo v zoufalé snaze najít směr zabloudí a zůstane doslova ztracené. V překladu.

V jiných druzích umění je často uvnitř schovaný i „návod“, a tak člověk minimálně tuší, co chce autor říct, a má aspoň představu, co si ze zážitku z díla vzít. Myslím například, co se týče divadla, hudby, realistických historických obrazů.

Přijde mi ale, že u abstrakce je ono “ztracení” naopak nutné. Tohle výtvarné umění na rozdíl od těch ostatních druhů být pochopeno nemusí.

Má být uchopeno. A vnímáno. Svým vlastním způsobem. Podle mě jsou tu dvě strany. Je tu něco, co chtěl autor říct. Jasně, je fajn to vědět, třeba, když o díle vypráví, ale pozorovatel obrazu jako ta strana druhá se na dílo kouká svýma očima, skrz svoje zážitky, pocity, zkušenosti. A ty v něm vyvolávají třeba něco úplně jiného. A to je dobře.

Oba pak můžou o své straně povídat a představit ji tomu druhému.

Anebo tenhle abstraktně umělecký stav může zůstat bez vysvětlivek, bez hodnocení, klidně aniž by hledal pochopení.

Takže aby bylo jasno, právě proto jsem tenhle dvojobraz pojmenovala Ztraceno v překladu.

A teď se o něm pojďme bavit. A nemusíme si porozumět. Evokuje ve vás něco?

Obrazy jsou prodejné i samostatně. Oba momentálně najdete na výstavě v podniku Champagneria na Praze 1.


Dvojbraz Ztraceno v překladu má dost výrazné barvy, díky kterým mě nepřestává bavit na něj koukat. :)

Jak teda vlastně obraz vzniká?

vymyslím si barvy
objednám si plátno ve velikosti, jakou chci
čekám na něj déle, než chci
donesu, rozbalím
začnu malovat
maluju
chodím kolem něj a vymýšlím nový tahy
maluju
usmívám se
maluju
mračím se
maluju
usmívám se
obtahuju, leju, maluju
je hotovo
točím se a hodně poskakuju

Tenhle obraz je něžnější, než mé ostatní. Vlastně je prostě něžný. A tak jsem ho tak nazvala Je něžný.

To bylo tak:
Na začátku byly barvy. A tyhle byly speciální, protože jsem je dostala od firmy Pebeo. A co víc, konečně jsou odpovědí na moje neustále šťouravé myšlenky typu: je to hezké, ale jak velký má vlastně celá tahle paráda dopad na životní prostředí…?

A Pebeo mi přesně v té chvíli přišlo s touhle novinkou do cesty.

Koncept nového obrazu jsem měla v hlavě ještě dlouho předtím, tak jsem se rozhodla, že ho vytvořím právě s barvami Pebeo Origin Eco. Abych pak mohla říct: tenhle obraz je celý namalovaný jen těmito ekologicky vytuněnými barvami, a je tedy nežný i k životnímu prostředí. A taky že jo. :) (Až na vrchní fixační lak, ten je klasický.)

Do páru všeho dobrého!

Ano, do dvojice. Obraz Na zdi konečně opět získal svého parťáka. Protože se jeden z téhle dvojky před dvěma měsíci prodal, nedalo mi to, a vytvořila jsem obraz nový, který jeho význam posouvá ještě o trochu dál.

Do páru všeho dobrého!

“Dítě ulice” je rošťácká holka, která dobře zná každé zákoutí sídliště, na kterém vyrůstá. Hrdě nese svůj příběh, dokonce v něm našla svou cestu, a tak její charakter neusíná na vavřínech, ale neustále se vyvíjí. Má partu, má respekt, má odhodlání, má v sobě radost i klid.

Její fella, sídliště, zároveň hrdě nese několik oprýskaných zdí, popsaných vzkazy z minulosti, vzkazy do budoucnosti, vzkazy o tom, co je teď. A teď, teď není čas spěchu. Všechno, co se má stát, se totiž stane.

Je horké sobotní odpoledne a není nic lepšího, než sednout si do stínu jedné z těch zelenkavých zdí, přežvykovat sirku a nevědět.

Do páru všeho dobrého!

A jak to všecko začalo? Tyrkysovou barvou. A jejím kontrastním parťákem, oranžovou.

Jeden a jeden jsou dva.

A dva jsou víc než jeden.

Tak to bychom měli ujasněné. :)

Ten nám tu ještě chyběl se původně jmenoval Na Zdi a byl původně diptych. A pořádně velký.

Už od pobytu v Dominikánské republice jsem věděla, že chci vytvořit dvojobraz v bronzovo zelenkavých/tyrkysových barvách, který bude obsahovat prvky “oprýskané a počmárané rozpadlé zdi”. Protože taková mě svojí strukturou často zaujme, když na ni někde na Starém městě narazím. A pak si ji vedle těch turistů, co si cvakají Orloj, věže a mosty, fotím.

Původní druhý obraz, orientálně japonsko komiksová secese Čtvrté přání, se však prodala samostatně a zbyla jen samotná abstrakce Na zdi. Tu ocení především ti, kteří preferují mou "bezobličejovou" tvorbu, protože dává větší prostor pro fantazii. :)

A pak přišla třetí fáze. Srdce a nápis mimo kolonku. Protože tenhle obraz nejenže nepatří do zajetých kolonek umění, ale až bude viset u svých nových majitelů, bude opravdu Tím, který tam ještě chyběl. Srdcem místnosti.

A ti, kteří přece jen mají rádi právě kombinaci dvou obrazů ve stylu původním, si taky přijdou na své. Vytvořila jsem totiž obrazu Na zdi nového tyrkysového parťáka ve stejné velikosti jako původní, ale s novým příběhem. Jste na něj zvědaví? Najdete ho ve vedlejším "okýnku". Jmenuje se Dítě ulice.

Fire, love, sofa… chimney, červená, Vánoce, rukavice, láska, cokoliv vás u pohledu na tenhle obraz napadne a je vám to suprpříjemné, to pro vás může tohle dílo představovat.
Pro mě je tenhle obraz taková lahodná červenozimní jednohubka. :)

Obraz je součástí diptychu Ztraceno v překladu, je však prodejný i samostatně.

Zábrany, limity, hranice?
Neznám.

Stejně jako celý svět umění. :)

Jednoduchost i elegance.
Drzost i lesk.

Jestli s vámi
tahle slova rezonují,
jste to vy.
Je to i obraz
Moderní baroko.

Tvořim obrazy s láskou. Teda s vášní. Teda s chutí. Teda s odvahou… Teda!

Kecy. Jasně, že to miluju ♥️, a jasně, že to chvílema nenávidim. Prostě jsme s malovánim v úplně klasickym vztahu.

Ta jiskřička, která ale pokaždý projde přes moji kůži, hruď, až přímo do tý levý komory, je, když se vzbudim a vim, že ten den můžu celej den jenom tvořit. Běžim do koupelky, rychlou dvouminutou si vyčistim zuby a už si dřepám k obrazu. A koukám a vymýšlim. Někdy ani nevydržim počkat a jdu tam rovnou s kartáčkem. A maluju, dokud mi nebrní nohy a fantazie.

A pak to musí celý schnout. A já se vydám na druhej obraz, kterej tvořim v ateliéru v @gabriel_loci. Kterej mám za rohem. Jsem na tom Andělu normální vesničan.

Další, stejně důležitá věc, pro moji levou, a dokonce i pravou komoru, je, když přijde člověk, celej zmatenej ve světě, a najednou se zastaví. Před mym obrazem. A najednou se usměje. A najednou mu začne svět dávat smysl. Protože se před nim cítí jako doma. A rozhodne si ho pořídit domů. Spojit ty dva světy, který jsou vlastně jedno.

A pak, a teď přichází ta nejlepší část, můj obraz s nim žije, vyrůstá, anebo on má třeba dítě, a to dítě si pamatuje obraz, u kterýho vyrůstalo, stejně, jako máme ty momenty a záběry v paměti my…

A tak se snažím, seč mi špachtle, barvy a představivost stačí, dělat všecko pro to, aby ty moje chvíle i vaše chvíle s mými obrazy bylo co… nejbarevnější, nejabstraktnější, nejemotivnější, nejzapamatovatelnější. ☘️

Díky, že tvoříte prostor, ve kterym můžu tvořit.

Jináč tenhle novej dvacetipětiobraz (do těch šablon obýváku se obrázků vešlo jen dvacet, je jich ale opravdu 5x5) se jmenuje Léto hřeje na patách a můžete si ho poskládat, úplně jak se vám zlíbí. ♥️

Miluju, když mi hudba vibruje celým tělem a dál proudí až za konečky prstů. Probíjí mi nehty i nárty, bradou, vlasy i páteří. Hudba je inspirace. Je to, jako kdyby mě někdo chytil, ne pod krkem, ale za chloupky na zádech, a zvedal. To není mráz, co mi běží od ramen dolů a z ramen nahoru, to je napětí, tlaková vlna.

Některé písně jsou dokonalé.

Nabíjí mě tak, že nezáleží, kde jsem, když je slyším, začnu se bezhlavě smát a cítím, že tohle je štěstí, pocit nesmrtelnosti, že není nic lepšího než slyšet dokonalý zvuk, souhru tónů, které přesně v tu chvíli potřebuju, a chci je všechny nasát a nasávat už pořád a cítit ten pocit, a nechci nic jiného než poslouchat a pohoupat hlavou, poklepat nohou.

To je euforie, výbuch, nadšení, bitva, štěstí. Naposledy se mi to stalo v tramvaji. Úsměv mi pomaloval obličej a já se culila na všecky a na všecko a chtěla jsem tančit a řádit a řehtat se, protože to byl jeden z těch perfektních momentů, a lidé mračili na blázna, asi mají jinou písničku. 🎵

(Text je začátek mé knihy Waiting for the Big One, která byla nejdřív mojí diplomkou a Nakladatelství Literární akademie se rozhodlo mi ji vydat. Už je tomu deset let.)

Tenhle nový obraz nese název Jednou pozdě v noci, název, který to v sobě všecko má.

Hudbu, víno, setkání…

… stejně jako ta moje prvotina, Waiting for the Big One.