Fire, love, sofa… chimney, červená, Vánoce, rukavice, láska, cokoliv vás u pohledu na tenhle obraz napadne a je vám to suprpříjemné, to pro vás může tohle dílo představovat.
Pro mě je tenhle obraz taková lahodná červenozimní jednohubka. :)

QR kód na mládí

To je tenhle obraz.

Když jsem tenhle diptych vymýšlela, měla jsem v hlavě nápad abstraktního napodobení už tak dost abstraktního QR kódu. Kam ale bude směřovat, se ukázalo až samotným výsledkem uložení barev na plátno. Mládí. To je to, kam mě obraz přenáší, když se do něj zakoukám.

Na začátku jsem měla v hlavě taky modro růžovou kombinaci. A jeden obličej. A to bylo všechno.

Stává se to často. Předem nevím, v co obraz rozkvete. Jakou energii bude mít. Jaký příběh bude vyprávět. Já sama sleduju jeho cestu.

A to mě na celém tom tvoření baví ze všeho nejvíc.

“Child in me”
Konečně je tu nový obraz. A tenhle říká hodně.

Stejně jako děti. ☺️

Svou prostorovou naivitou, nadbarevnou hravostí, nahodilou nesoustředěností a soustředěnou dadaičností mluví až k našim nejdávnějším vzpomínkám, k našemu usměvavě objímajícímu já, tam, kde ještě ráno znamenalo začátek nového dobrodružství, na které jsme se těšili.🌼

Tak to je tenhle obraz. To je Dítě ve mně, Dítě v tobě.

Co vy, ještě pořád se s tím svým dětstvím potkáváte?

Jen tak. Bez důvodu. Prostě pro sebe.

Dovolit si udělat si radost jen tak, ten pocit je hřejivější než dnešní odpoledne. I než to včerejší.

Nejen za odměnu. Až budu mít tolik a tolik sledujících. Až vydělám tolik a šmoulik. Až podle toho, jak dopadne tenhle kšeft. Nebo až vybalíme po stěhování a přibijeme tu poličku.

Ne. Teď! Tedy vlastně kdykoli mám chuť udělat si radost. 💙

A vy taky! Dvojobraz Jen tak je tu totiž pro vás. Jen z čiré radosti z barev, jen pro čirou radost z barev. 🧑‍🎨🩵🧡

Já si třeba dneska koupila spreje a nedokážu se vynadívat na tu jejich pestrost. A na ty hravě dětské nedokonalé tahy, na které druhý ze dvou obrazů natěšeně čekal. Jeho pravidelná horizontálně vertikální struktura tuhle rebelii vyloženě potřebovala. Miluju!
Jen tak.

Obraz se jmenuje All in. Tahle karta totiž hraje vašemu domovu do karet. 😊

Teda pokud máte rádi abstrakci, secesi a taky trochu přímo Klimta, jak tak koukám. 😊

Do páru všeho dobrého!

Ano, do dvojice. Obraz Na zdi konečně opět získal svého parťáka. Protože se jeden z téhle dvojky před dvěma měsíci prodal, nedalo mi to, a vytvořila jsem obraz nový, který jeho význam posouvá ještě o trochu dál.

Do páru všeho dobrého!

“Dítě ulice” je rošťácká holka, která dobře zná každé zákoutí sídliště, na kterém vyrůstá. Hrdě nese svůj příběh, dokonce v něm našla svou cestu, a tak její charakter neusíná na vavřínech, ale neustále se vyvíjí. Má partu, má respekt, má odhodlání, má v sobě radost i klid.

Její fella, sídliště, zároveň hrdě nese několik oprýskaných zdí, popsaných vzkazy z minulosti, vzkazy do budoucnosti, vzkazy o tom, co je teď. A teď, teď není čas spěchu. Všechno, co se má stát, se totiž stane.

Je horké sobotní odpoledne a není nic lepšího, než sednout si do stínu jedné z těch zelenkavých zdí, přežvykovat sirku a nevědět.

Do páru všeho dobrého!

A jak to všecko začalo? Tyrkysovou barvou. A jejím kontrastním parťákem, oranžovou.

Že tenhle obraz bude královský, bylo jasné už od volby barvy.
Královská modř.

Velikost jsem proto zvolila velkou. Tuhle jsem si vybrala na večeři, kde přímo za mnou na zdi visel obraz 2x2 m a já jsem si, jak jsem tam tak seděla v jeho dolním rohu, oproti němu připadala tak malinká. A to mě zaujalo. Ta velikost, královskost. To chci taky vytvořit.

Ale protože nápady jsou sice užitečná věc, ale to například dveře taky, musela jsem přihlídnout k těm ve svém ateliéru. A tam bych tuhle velikost plátna asi nedostala. A kdybych ji tam dostala, obraz by se nevešel dovnitř. A kdyby se vešel, složitě bych tam pak tvořila. Proto jsem na svém nápadu ubrala pár centimetrů a zvolila 180x180 cm. Skvělé, plátno bylo pořád větší než já.

Větší rozměry obrazů mi dávají větší smysl, protože na zdi královsky vyniknou a nevypadají tak opuštěně jako menší obrázky. Ty působí dobře třeba v párech nebo s více parťáky.

A volba dalších barev? Ta mi byla taky hnedle jasná. Zlatá, protože ke královsky modré se zlatá hodí jako víno ke kozímu sýru, poněvadž se navzájem zdůrazňují a plácají po ramenou a na svět usmívají.

Zbytek technik byl zvolen přesně proto, aby vzniklo to, co přesně vzniklo.

Najdete na něm i použití strukturovací pasty, při vzniku padlo hodně lepící pásky, zvládla jsem cákáním podepsat i podlahu a kus stěny, pár nocí nespat kvůli vymýšlení celkového konceptu a díky jeho převozu zjistit, že není dodávka jako dodávka. A že je na světě ještě pořád strašně moc ochoty, proto děkuju všem, kteří se na výstavách, kde obraz byl, podíleli.

Obraz se jmenuje Koruna. Hoví si na větších zdech, třeba v halách, ložnicích, ale i restauracích nebo recepcích.
Mějte se královsky!

Jednoduchost i elegance.
Drzost i lesk.

Jestli s vámi
tahle slova rezonují,
jste to vy.
Je to i obraz
Moderní baroko.

Tvořim obrazy s láskou. Teda s vášní. Teda s chutí. Teda s odvahou… Teda!

Kecy. Jasně, že to miluju ♥️, a jasně, že to chvílema nenávidim. Prostě jsme s malovánim v úplně klasickym vztahu.

Ta jiskřička, která ale pokaždý projde přes moji kůži, hruď, až přímo do tý levý komory, je, když se vzbudim a vim, že ten den můžu celej den jenom tvořit. Běžim do koupelky, rychlou dvouminutou si vyčistim zuby a už si dřepám k obrazu. A koukám a vymýšlim. Někdy ani nevydržim počkat a jdu tam rovnou s kartáčkem. A maluju, dokud mi nebrní nohy a fantazie.

A pak to musí celý schnout. A já se vydám na druhej obraz, kterej tvořim v ateliéru v @gabriel_loci. Kterej mám za rohem. Jsem na tom Andělu normální vesničan.

Další, stejně důležitá věc, pro moji levou, a dokonce i pravou komoru, je, když přijde člověk, celej zmatenej ve světě, a najednou se zastaví. Před mym obrazem. A najednou se usměje. A najednou mu začne svět dávat smysl. Protože se před nim cítí jako doma. A rozhodne si ho pořídit domů. Spojit ty dva světy, který jsou vlastně jedno.

A pak, a teď přichází ta nejlepší část, můj obraz s nim žije, vyrůstá, anebo on má třeba dítě, a to dítě si pamatuje obraz, u kterýho vyrůstalo, stejně, jako máme ty momenty a záběry v paměti my…

A tak se snažím, seč mi špachtle, barvy a představivost stačí, dělat všecko pro to, aby ty moje chvíle i vaše chvíle s mými obrazy bylo co… nejbarevnější, nejabstraktnější, nejemotivnější, nejzapamatovatelnější. ☘️

Díky, že tvoříte prostor, ve kterym můžu tvořit.

Jináč tenhle novej dvacetipětiobraz (do těch šablon obýváku se obrázků vešlo jen dvacet, je jich ale opravdu 5x5) se jmenuje Léto hřeje na patách a můžete si ho poskládat, úplně jak se vám zlíbí. ♥️

Jeden a jeden jsou dva.

A dva jsou víc než jeden.

Tak to bychom měli ujasněné. 😀

"Na zdi” byl původně diptych. A pořádně velký.

Už od pobytu v Dominikánské republice jsem věděla, že chci vytvořit dvojobraz v bronzovo zelenkavých/tyrkysových barvách, který bude obsahovat prvky “oprýskané a počmárané rozpadlé zdi”. Protože taková mě svojí strukturou často zaujme, když na ni někde na Starém městě narazím. A pak si ji vedle těch turistů, co si cvakají Orloj, věže a mosty, fotím.

A pak přišel nápad s džinkou v lampě. Jen tak. Náhodným nalitím barvy, která mi svojí kompozicí připomněla kouzelného plnitele přání. A bylo. Původní druhý obraz, orientálně japonsko komiksová secese Čtvrté přání se však prodala samostatně a zbyla jen samotná abstrakce Na zdi. Tu ocení především ti, kteří preferují mou "bezobličejovou" tvorbu, protože dává větší prostor pro fantazii. :)

A ti, kteří mají rádi naopak právě kombinaci dvou obrazů ve stylu původním, si taky přijdou na své. Vytvořila jsem totiž obrazu Na zdi nového tyrkysového parťáka ve stejné velikosti jako původní, ale s novým příběhem. Jste na něj zvědaví? Najdete ho ve vedlejším "okýnku".

Miluju, když mi hudba vibruje celým tělem a dál proudí až za konečky prstů. Probíjí mi nehty i nárty, bradou, vlasy i páteří. Hudba je inspirace. Je to, jako kdyby mě někdo chytil, ne pod krkem, ale za chloupky na zádech, a zvedal. To není mráz, co mi běží od ramen dolů a z ramen nahoru, to je napětí, tlaková vlna.

Některé písně jsou dokonalé.

Nabíjí mě tak, že nezáleží, kde jsem, když je slyším, začnu se bezhlavě smát a cítím, že tohle je štěstí, pocit nesmrtelnosti, že není nic lepšího než slyšet dokonalý zvuk, souhru tónů, které přesně v tu chvíli potřebuju, a chci je všechny nasát a nasávat už pořád a cítit ten pocit, a nechci nic jiného než poslouchat a pohoupat hlavou, poklepat nohou.

To je euforie, výbuch, nadšení, bitva, štěstí. Naposledy se mi to stalo v tramvaji. Úsměv mi pomaloval obličej a já se culila na všecky a na všecko a chtěla jsem tančit a řádit a řehtat se, protože to byl jeden z těch perfektních momentů, a lidé mračili na blázna, asi mají jinou písničku. 🎵

(Text je začátek mé knihy Waiting for the Big One, která byla nejdřív mojí diplomkou a Nakladatelství Literární akademie se rozhodlo mi ji vydat. Už je tomu deset let.)

Tenhle nový obraz nese název Jednou pozdě v noci, název, který to v sobě všecko má.

Hudbu, víno, setkání…

… stejně jako ta moje prvotina, Waiting for the Big One.

Něžnost je skill, ne vlastnost.

O něžnosti to ale nebude. Bude to naopak o odvaze. Budu chvíli povídat o vzniku obrazu a chvilku si zafilozofuju. Nakonec vás vyzvu k představě, že máte obraz doma, a zeptám se, jestli se vám ta představa líbí. A jestli jo, řeknu vám, ať mi napíšete a obraz může být váš.

Takže k bodu jedna.

Na začátku malby tohohle díla jsem měla na vrchu hlavy nápad vytvořit, podobně jako to bylo u dvojobrazu Něha krotí draky, dva metrové obrazy s obličeji, které jim dodají příběh, a to na světle tyrkysovém podkladu, ke kterému připojím kontrastní červené a oranžové odstíny. Tak, jako se to ale stává pokaždé, a vlastně ani nejsem překvapená, se technika sama posouvala dál a dál, barvy si samy nacházely parťáky a nejedna tuba akrylu zůstávala neotevřená.

Doslova žeru zkoušet nové postupy, slepovat nové tahy s novými nápady, myšlenkami, nesourodými barvami, ze kterých se rodí ty nejharmoničtější kombinace.

Nechci zůstávat stát. Nechci se zahrabat do bahna stejných výsledků, předvídatelných technik, typických barev. Jasně, když se mi něco osvědčí, střihnu si opáčko, vždycky budou ale všecky kroky nové, přihodím nečekanost a hlavně nečekám, že se obraz zalíbí všem. Chci z něj jako dobrý terapeut dostat na povrch všecku odvahu.

Odvaha je totiž skill, ne vlastnost. Proto do ní při tvorbě každého nového obrazu skáču v holínkách, až to všude kolem cáká. A nejčastěji v růžových a zlatých, ať je tam i ta něžnost, žejo.

Na tomhle obraze tak miluju jeho něžné barvy a jeho odvážný postoj.

A tak ne, nebudu vás teď lákat k představě, že máte tenhle obraz doma.
Koho zaujal, už si to totiž přeje dávno.

Dneska si tou samou lampou, která mi za poslední podzimní dny musí celý den svítit na plátna, abych pořádně na ty tahy a šmahy viděla, posvítíme na to, jak je to s názvy obrazů.

A rozebereme to rovnou na příkladu.

Obraz s pracovním názvem Hodnějmen

Paní na obrazu nejdřív naznačovala, že se obraz bude jmenovat V dece. Nebo V teple.

Její lišácky indiánský výraz a halící barvy mi nakonec přihrály jasnou myšlenku, že to přece musí být Ďábel nosí poncho. 🏕️

Pak jsem ale nadhodila otázku názvu v kolektivu. Zahledění, zamračení, nápad, vztyčený prst, úsměv.

Tam jsou zvířata. Vidíš, tady je pták na rameni, jé a delfín. A hele ta kosatka. Je to taková Zoo.

No počkej, to mi k tomu moc nesedí, pocitově.

Tak by to mohla být Holka ze stanice Zoo.

Já to nečetla. Je ale pravda, že vím, o čem to je.

Tak byl na světě třetí název.

A včera byl můj obraz okroužkovaný dalším jménem. Čachtická paní.

Já v červené barvě nevidím krev. Já v ní vidím ďáblíky. I pohádku. Třeba s Čerty nejsou žerty, beze srandy. Ale každý v obrazech, a vlastně i v celém pohledu na svět, vidí to své. A to je na tom skvělé.

A co vy? Dráždí vás kontrastní barvy nebo vás naopak uspokojují jako kostičky dítě, které si rádo hraje? Máte třeba barvu, na kterou se nemůžete dívat, nebo naopak která vás přímo uchvacuje?