Obraz PRIDE, ze kterého jeho název přímo tryská.

Zelený podklad jako základ, růžová jako lahodně kontrastní barva a další jejich odstíny doplněné o několik pastelově pestrých barviček mu dodávávají nádech rozvernosti, hravosti a jiskřivosti. Uhlazené horizontálně vertikální tahy v pravém horním rohu dramaticky konverzují s nahodilými výbuchy barev uprostřed. Energie a výraz postavy spokojeně rozjímající nad vším, co jí dělá radost, nad vším, co se jí povedlo, nad vším, na co je pyšná, nad láskou k životu, tvoří dílo, ve kterém můžete uvidět všecky svoje vnitřní touhy a naděje. ♥️ A to je obraz Pride!

Jeho skoro až kapesní velikost 70x100 cm se hodí do menšího prostoru, kde by obraz vynikl sám, aby ho mohl celý obejmout, rozehřát, prozářit. Zelenému plátnu také moc sluší pokojové květiny, a když budou i lehce dorůžova anebo třeba dožluta, celá místnost se krásně propojí a zharmonizuje.

Tak co na něj říkáte? Líbil by se vašemu domovu takový?

„Minulost umíchala koktejl naší osobnosti, budoucnost už mixuje příchuť našeho života,“ najdete na novém diptychu s názvem Z mého skicáku.

Obraz, na kterém se nápady míchají s tvary, vrstvami, detaily i nahozeninami. Obraz, který vznikal téměř měsíc, ale až finální tahy mu dodaly jeho příběh.✨

Název obrazu mě baví i v angličtině. 😀 Paradoxně je tohle dílo asi nejorganizovanější z celé mojí tvorby. A to je právě to, co mě dovádí k šílenství. Muset být zorganizovaná. A když se mi povede hrdě zvednout ramena a vzít do rukou všecky povinnosti, najednou se celý svět, a to hlavně ten digitální, spojí, a nic nefunguje. V tu chvíli jsem zralá na prášky. Zapitý pivem. 🙈

Ač se o organizaci snažím i v běžném životě, moje TO DO do listy se v tu chvíli smějou, až se za řádky popadají. Ale většinou se mi z toho seznamu povede aspoň to první a poslední, a to je ráno vylézt z podpeřin a večer se zase zachumlat zpátky.

Ve světě ostrých loktů Instagramového marketingu si ale tohle lážo zmatek plážo nemůžu dovolit. Tam se na adhd odbočky a zastaveníčka nehraje.🧐

V postování na IG musím být naprosto organizovaná. Osvědčené časy, 3x týdně, CTAčka v každém příspěvku, přesně načasovaná hudba, sexy světlo, málo ale zároveň dostatečně záběrů na „produkt“, chytlavá, poučná, zábavná, inspirativní, příběhová, emotivní a barevná videa a spoustu dalších atributů musí celá tahle moje prezentace na IG obsahovat, abych s ní vůbec mohla na světlo displejů a monitorů. Aby zároveň působila, jako že to není o mně, ale o tom, co životě potřebujete.

Tak a je to venku!

Kdo se pohybujete ve světě, který řídí počítače (jo myslíme si, že je řídíme my, ale oni si často nevychovaně dělají, co chtějí), možná tedy víte, že člověk míní, stroj mění. 💻

K šílenství mě přivádí, když mám příspěvek skoro celý hotový a mobil se zničehonic vypne a všecko se vymaže, když se záhadně nenahraje část titulků, když něco vytvářím několikrát úplně stejným postupem, ale najednou to samé tlačítko nefunguje nebo tam znenadání není. Nebo se zase nenahrajou titulky. Stává se mi to často, takže to vlastně tak neočekávané není, ale pokaždé doufám, že se to už nestane. A pak zas to šílenství. 🥸

Nakonec mě ale uklidní, že aspoň ta modrá na obraze dopadla tak, jak jsem chtěla.

100x140, akryl na plátně

Tahle cukrovinka nemaže med kolem pusy!
Ani si nebere servítky. Stejně jako ten "sladký internet".

Není totiž všecko tak růžové, jak se zdá.
A to právě ani život na sociálních sítích.

Ono třeba ten obraz může vypadat jako nahozenina. Jakože si člověk tak prostě patlá jednu barvu vedle druhé, nechá to zaschnout, zatleská si, vyfotí se, nahodí to na socky a jde se navečeřet.

Vtip je ale v tom, že je to úplně naopak. Člověk, co se rozhodl vytvořit dílo, přesně ukládá jednotlivé vrstvy barev tam, kam chce, hodiny vymýšlí a zkouší a kouká a zas vymýšlí a kouká a míchá barvy a zkouší a tvoří a usmívá se a žije a rozčiluje se a směje a myje věci od barev a přemalovává a nespí a mračí se a směje a je.

A pak to ukáže světu, ale algoritmus vezme velkej klacek a hodí ho obrazu pod nohy. Hahá, tvoji fotku nikomu neukážu, víš kolik jsem takových už viděl?

Aneb to byl malý bojovný střípek ze života na Instagramu a celém internetu, když člověk zrovna nestíhá točit hurónsky zábavná videa.

Mějte se víc než růžově!

A máme tu novinku, obraz Indescribable Joy of Being Eccentric!

Je barevná, hravá, velká, tak trochu secesní, tak trochu pop-artová, tak trochu výstřední! 🥳 Tak trochu prostě jako člověk, který si ji zamiluje. Anebo úplně naopak! ♥️

Slunce, dvě roční období, plná hrst nálad, ztracená inspirace, zima, odmítnutí, přemalování, přemalování, přemalování a finální spokojené oddechnutí.

To se tak prostě stává, že mi některé z děl v době, kdy je vytvořeno, dává smysl, ale čas na něj nalepí vrásku a najednou se jeho význam odkutálí i s jeho tvarem pryč, tak se rozhodnu ho prostě nemilosrdně přemalovat. A tohle plátno mi dalo zabrat, poněvadž jsem to na něj zkoušela několikrát. Ale ono se nedalo. Takže znovu. A znovu.

A pak najednou… z ničeho nic… to na mě vykoukne. Jo, tohle bude ono. :)

A tak je tenhle obraz jeden z nejtěžších, poněvadž je na něm hoooodně barvy. Hodně vrstev. Hodně “mě”.

A tak je pořádně plastický, už z dálky se vás může dotýkat. A to jak fyzicky, tak emočně, svou energií. Anebo nemusí. A to je na něm báječné.

Kulatý tvar mu podle mě navíc vlepil ještě o hubičku větší šmrnc, takže v každém pokoji plném ostrých hran rozhodně „nebude sedět v koutě“.

Co myslíte vy? Baví vás tyhle „kulatiny“?

A proč se jmenuje Mahjong? Zeptejte se mě osobně. :)

Je to tak. Moje heslo “tvorba zásadně bez štětce” je to tam!

Každý máme seznam věcí s názvem: TOHLE JÁ NIKDY!
A čím jsme starší, tím víc se v tom seznamu utvrzujeme. Tedy jsme zatvrzelejší ve svém přesvědčení, které ale často vzniklo na základě rychlého úsudku, předsudku, a dokonce neznalosti.

Nikdy nebudu jíst houby.
Nikdy nebudu zakazovat dětem sladkosti.
Nikdy nebudu nosit zvonáče.
Nikdy nebudu jako rodiče.

Nikdy nebudu malovat štětcem…
Ehm! :)

Je to docela fajn, hlavně na takové to blendováníčko a šmudláníčko. To jó! Ale konkrétně pro můj styl abstrakce je práce se špachtlí a útržky kartónu zásadnější, pohodlnější a efektivnější.

Co myslíte vy, mám “těch štětcových” tvořit víc?
Dejte mi vědět do komentáře. A jestli vás tyhle momentky ze světa malování baví, sledujte můj IG profil.

Hlasité vesmíry schované v jedné hlavě

Tady a teď? Někdy ne. Někdy prostě jinde a jindy.

Tady a teď, heslo, které se v čím dál tím rychlejším a roztěkanějším světě stává jakousi mantrou každého, kdo sám sebe potřebuje zpomalit a ukotvit. V přítomnosti. V místě. V sobě.

To by bylo ještě celkem v pohodě, ale…

Pro nás ADHĎáky je to mnohem těžší. Nikdo, kdo před nás tohle hesílko hodí, si neuvědomuje, že my tu pracujeme s úplně jinou myslí. My totiž pracujeme s několika miliardami myslí v jedné.

Hlava „normálního člověka“ (i když kdo je dneska vůbec normální, žejo) je jako sluneční soustava, vše má svůj řád. Myšlenky a události se točí na svém místě kolem svých daných planet. Ve svém vlastním pohodovém rytmu.

„Naše“ hlava je ale jako vesmír, do něhož někdo vyhodil spoustu zbytečných věcí, které jsou však pro nás z nějakého důvodu důležité. I když jim nerozumíme. Ve vesmíru, kterému taky nerozumíme.

Řád to má, to jo, ale nikdo, ani my, nevíme jaký. A tak jím proplouváme, potkáváme různé galaxie, které nás na chvilku uchvátí a my si připadáme, že na malý moment máme řád i my, že už konečně něčemu rozumíme, ale najednou připluje červí díra, vcucne nás a lehce prožvýkané vyhodí na opačný konec univerza. A my se zničehonic octneme jinde a jindy. A jsme zase v pytli a musíme se znovu zorientovávat.

A do toho přijde jogín a řekne, uklidni se, buď tady a teď. A my bychom ho nejradši do té červí díry vyhodili taky.

Máte to někdy taky tak? ☺️

Ale klidně tenhle obraz může znázorňovat i naši fyzickou Zemi a všecky satelity a krámy, které člověk za ta léta do atmosféry vyhodil.

Takže vlastně skoro to samé.

Komu ale tenhle mess taky dělá dobře?

Jestli si dokážete tohle dílo představit i u vás doma, napište mi.

Tenhle obraz je něžnější, než mé ostatní. Vlastně je prostě něžný. A tak jsem ho tak nazvala Je něžný.

To bylo tak:
Na začátku byly barvy. A tyhle byly speciální, protože jsem je dostala od firmy Pebeo. A co víc, konečně jsou odpovědí na moje neustále šťouravé myšlenky typu: je to hezké, ale jak velký má vlastně celá tahle paráda dopad na životní prostředí…?

A Pebeo mi přesně v té chvíli přišlo s touhle novinkou do cesty.

Koncept nového obrazu jsem měla v hlavě ještě dlouho předtím, tak jsem se rozhodla, že ho vytvořím právě s barvami Pebeo Origin Eco. Abych pak mohla říct: tenhle obraz je celý namalovaný jen těmito ekologicky vytuněnými barvami, a je tedy nežný i k životnímu prostředí. A taky že jo. :) (Až na vrchní fixační lak, ten je klasický.)

Do páru všeho dobrého!

Ano, do dvojice. Obraz Na zdi konečně opět získal svého parťáka. Protože se jeden z téhle dvojky před dvěma měsíci prodal, nedalo mi to, a vytvořila jsem obraz nový, který jeho význam posouvá ještě o trochu dál.

Do páru všeho dobrého!

“Dítě ulice” je rošťácká holka, která dobře zná každé zákoutí sídliště, na kterém vyrůstá. Hrdě nese svůj příběh, dokonce v něm našla svou cestu, a tak její charakter neusíná na vavřínech, ale neustále se vyvíjí. Má partu, má respekt, má odhodlání, má v sobě radost i klid.

Její fella, sídliště, zároveň hrdě nese několik oprýskaných zdí, popsaných vzkazy z minulosti, vzkazy do budoucnosti, vzkazy o tom, co je teď. A teď, teď není čas spěchu. Všechno, co se má stát, se totiž stane.

Je horké sobotní odpoledne a není nic lepšího, než sednout si do stínu jedné z těch zelenkavých zdí, přežvykovat sirku a nevědět.

Do páru všeho dobrého!

A jak to všecko začalo? Tyrkysovou barvou. A jejím kontrastním parťákem, oranžovou.

Jeden a jeden jsou dva.

A dva jsou víc než jeden.

Tak to bychom měli ujasněné. :)

Ten nám tu ještě chyběl se původně jmenoval Na Zdi a byl původně diptych. A pořádně velký.

Už od pobytu v Dominikánské republice jsem věděla, že chci vytvořit dvojobraz v bronzovo zelenkavých/tyrkysových barvách, který bude obsahovat prvky “oprýskané a počmárané rozpadlé zdi”. Protože taková mě svojí strukturou často zaujme, když na ni někde na Starém městě narazím. A pak si ji vedle těch turistů, co si cvakají Orloj, věže a mosty, fotím.

Původní druhý obraz, orientálně japonsko komiksová secese Čtvrté přání, se však prodala samostatně a zbyla jen samotná abstrakce Na zdi. Tu ocení především ti, kteří preferují mou "bezobličejovou" tvorbu, protože dává větší prostor pro fantazii. :)

A pak přišla třetí fáze. Srdce a nápis mimo kolonku. Protože tenhle obraz nejenže nepatří do zajetých kolonek umění, ale až bude viset u svých nových majitelů, bude opravdu Tím, který tam ještě chyběl. Srdcem místnosti.

A ti, kteří přece jen mají rádi právě kombinaci dvou obrazů ve stylu původním, si taky přijdou na své. Vytvořila jsem totiž obrazu Na zdi nového tyrkysového parťáka ve stejné velikosti jako původní, ale s novým příběhem. Jste na něj zvědaví? Najdete ho ve vedlejším "okýnku". Jmenuje se Dítě ulice.

Fire, love, sofa… chimney, červená, Vánoce, rukavice, láska, cokoliv vás u pohledu na tenhle obraz napadne a je vám to suprpříjemné, to pro vás může tohle dílo představovat.
Pro mě je tenhle obraz taková lahodná červenozimní jednohubka. :)

Obraz je součástí diptychu Ztraceno v překladu, je však prodejný i samostatně.

Tvořim obrazy s láskou. Teda s vášní. Teda s chutí. Teda s odvahou… Teda!

Kecy. Jasně, že to miluju ♥️, a jasně, že to chvílema nenávidim. Prostě jsme s malovánim v úplně klasickym vztahu.

Ta jiskřička, která ale pokaždý projde přes moji kůži, hruď, až přímo do tý levý komory, je, když se vzbudim a vim, že ten den můžu celej den jenom tvořit. Běžim do koupelky, rychlou dvouminutou si vyčistim zuby a už si dřepám k obrazu. A koukám a vymýšlim. Někdy ani nevydržim počkat a jdu tam rovnou s kartáčkem. A maluju, dokud mi nebrní nohy a fantazie.

A pak to musí celý schnout. A já se vydám na druhej obraz, kterej tvořim v ateliéru v @gabriel_loci. Kterej mám za rohem. Jsem na tom Andělu normální vesničan.

Další, stejně důležitá věc, pro moji levou, a dokonce i pravou komoru, je, když přijde člověk, celej zmatenej ve světě, a najednou se zastaví. Před mym obrazem. A najednou se usměje. A najednou mu začne svět dávat smysl. Protože se před nim cítí jako doma. A rozhodne si ho pořídit domů. Spojit ty dva světy, který jsou vlastně jedno.

A pak, a teď přichází ta nejlepší část, můj obraz s nim žije, vyrůstá, anebo on má třeba dítě, a to dítě si pamatuje obraz, u kterýho vyrůstalo, stejně, jako máme ty momenty a záběry v paměti my…

A tak se snažím, seč mi špachtle, barvy a představivost stačí, dělat všecko pro to, aby ty moje chvíle i vaše chvíle s mými obrazy bylo co… nejbarevnější, nejabstraktnější, nejemotivnější, nejzapamatovatelnější. ☘️

Díky, že tvoříte prostor, ve kterym můžu tvořit.

Jináč tenhle novej dvacetipětiobraz (do těch šablon obýváku se obrázků vešlo jen dvacet, je jich ale opravdu 5x5) se jmenuje Léto hřeje na patách a můžete si ho poskládat, úplně jak se vám zlíbí. ♥️