Já ty komiksově Pop Artové hlavo–busty prostě žeru!

Nejen malovat, ale vůbec na plátně mít. Vždycky mě bavily secesní ženy Alfonse Muchy, květiny i rozevláté kudrlinky, které je často objímají, to vše završené líbivou secesní „vinětou“. Moje oko ale mnohdy taky prahlo po poctivé kreslířské práci komiksu. Ne, že by mě bavily příběhy skryté v tomhle mnohdy drsném žánru, ujížděla jsem si na postavičkách a „jednoduchosti skicovité kresby“. Mám ráda náznaky.

A tak jsem oba tyhle prvky hodila do jednoho hrnce, špachtlí zamíchala, protřepala, zničila, slepila, rozdělila a spojila v jeden vlastní „prvek“, který jsem pak zahrnula i do „typických“ znaků své tvorby.

A teď k samotnému malování těchhle tváří. Mám vlastně přímo techniku, kterou je kreslím. Je to taková “šablona” začínající kruhem a umístěním jednotlivých obličejových částí tam, kde je chci mít. Ladím je tak, aby obličej výrazem působil něžně, křehce, až naivně, zároveň šibalsky s jiskrou v oku. Volím míň barevných tahů a jednoduchou čáru, v tom fandím právě té komiksové technice, protože obličej zůstává „jednodušší“, a to právě proto, aby všude kolem něj mohly vyniknout barvy, tvary, vrstvy, zkrátka všecky mé oblíbené postupy, které k jemnému obličeji pak tvoří kontrast, a dílo tak získává jakousi nevyřčenou dynamiku. Jiskru. Život.

Miluju to!

Na začátku byly dveře. Inspirace.

Zaklepala jsem na ně, otevřela je a vešla do světa možností tvořit cokoliv. Podle čehokoliv. Inspirace je totiž doslova všude kolem nás. Je kouzelnou hůlkou, která člověka v mžiku přemístí do nespočtu dimenzí jeho vlastní tvořivosti

Ale teď bez patosu. Stejně jako mě baví fotit si a nechat se inspirovat různými „ošklivými“ odřenými omítkami, baví mě i chaos zdí polepených a popsaných. A když jsem viděla tohle „perfektně“ počmárané zákoutí, ihned jsem chtěla vytvořit něco podobného. Samozřejmě svým stylem, však mě znáte.

Vrstvit, popisovat a čmárat bylo tvořivě meditativní, i když ne automatické. Na obraz, který maluju, vždycky dlouho koukám a vymýšlím, kam jaký detail umístím. Takže jeden tah může trvat klidně dvě hodiny, než se pro něj rozhodnu.

Lití a následné obtahování je pak jako třešnička na dortu tvořivého procesu. A barvy, ty na šedivém obraze musí mít přesně své místo.

To je obraz Otevři je. Přišel totiž čas opravdu je otevřít! 👀

Tak co, otevřeli byste je? Dejte mi vědět, jestli vás tenhle „pouliční styl“ baví jako mě.

A pro víc momentek ze světa malování sledujte můj Instagramový profil. ♥️

PS: Obraz Otevři je si teď můžete osobně prohlídnout na výstavě v Bistru B.

Když se potká úmysl a život. Takhle by se obraz, který nakonec dostal název Vnitřní svět světa, vlastně taky mohl jmenovat. Proč? To bylo tak…

Někde jsem četla, že by na sebe umělec neměl vyžvanit všecko a měl by kolem svých děl vytvářet trochu toho mlžného tajemna, ale já jsem se už na začátku rozhodla, že vám budu nejen o své cestě, ale i samotné tvorbě říkat všecko tak, jak to je, poněvadž jsem taky člověk a na každém kroku na mě bafají různě zpitvořené situace, a když vám o nich řeknu, tak třeba někoho potěším nebo uklidním, že není jediný, komu se dějou fakapy, společně se nad nimi zasmějeme a třeba vám trošku obměkčím i srdíčko, když se prostě přiznám.

Co na tom malování fakt žeru, doslova chroustám, totiž je, že FAKT nikdy netuším, jak obraz dopadne. Nechávám se jím prostě vést. A kolikrát se stane, že nějaký tah, který si představuju „tak“, vypadá po nanesení na plátno úplně jinak. A ta chvíle se najednou stává skvělou výzvou, protože musím obrazu spěšně vymyslet novou cestu. Pracuju s novým výhledem, s novou myšlenkou, s novým příběhem. A připadám si, že mi najednou akryl koluje i žilami a září mi oči a ruce se třesou nedočkavostí nad dalším tahem. 👩‍🎨

To se stalo i u tohohle velikána (130x130 cm), který měl původně být hodně decentní, ba dokonce uhlazený. Plátno si ale řeklo „decentní my ass“ a bylo. Teda nebylo. Chtěla jsem na něj nalít pár modrých a fialových šplíchů, ale ony se tak nějak úplně všechny slily… a tak se začala psát úplně nová story. Dokonce úplně nový žánr. Ano, bylo to drama, co vám budu, ale ten konec mě posadil na zadek…

Výsledek mě totiž dost uchvátil!
An Inner World of the World, tedy Vnitřní svět světa. 

Tohle není hřích!
Přemalovat kus už dodělaného obrazu není hřích!
Přemalovat klidně celý obraz není hřích!

U tvorby abstraktního obrazu bez řádu, předlohy a ředitele se někdy stane, že i když už si dřívější vnitřní umělec řekl u díla DOST, už je tam všecko, dnešní vnitřní malíř vznesl námitku: Opravdu? Já myslím, že ne.

Ale nevyřknul řešení.

Myslela jsem, že je hotový. Ale jak jsem ho měla chvíli pověšený doma, začala jsem si uvědomovat, že mi tam jedna část nesedí. Tak “moje špachtle” musela zakročit! Aby se jeho význam ještě vytříbil.

Jmenuje se totiž 7 hříchů a najdete na něm každý z nich. Pýchu, která se blýská svými zlatavými detaily, lakomství, které nechce pustit ani chlup ve svých strukturách, závist, která nenechá žádného pozorovatele bledým, hněv rozpálený ve všech pórech doruda, smilstvo tak okaté, že muselo být v jednu chvíli cenzurováno, nestřídmost nebo obžerství baculatými koláčky s polevou, lenost, která nedopřeje zraku dokončit jakýkoliv motiv na tomhle obraze.

A spojení, které jako boss vládne svrchu celého obrazu.

Tak.

To je obraz 7 hříchů, který je konečně hotový a na prodej. Jako odpustek za každý hřích.

Obrazy často vypovídají o nás, o lidech, kdo je tvoříme. To jo! Ale… ale mnohdy můžeme tvořit něco, co vyjadřuje, kým bysme být chtěli!

A protože v tomhle světě barev a pláten jsme páni, tak tím člověkem také být můžeme. Takhle jednoduché to je…

A zároveň tohle může být i jeden z návodů, jak umění přistupovat jako člověk, který si chce nějaké vybrat do svého domova a života. Nemusí to být třeba části vzpomínek nebo emocí z minulosti, co v pozorovateli obrazu zarezonuje. Může v něm prostě vidět jen sám sebe jako toho, kým by chtěl být, jaké by chtěl mít postoje, názory, nálady a povahu. A když si ho pořídí do obýváku, skrze dílo si tyhle jednotlivé části může neustále připomínat.

To bylo dnešní drsné poselství.

Obraz PRIDE, ze kterého jeho název přímo tryská.

Zelený podklad jako základ, růžová jako lahodně kontrastní barva a další jejich odstíny doplněné o několik pastelově pestrých barviček mu dodávávají nádech rozvernosti, hravosti a jiskřivosti. Uhlazené horizontálně vertikální tahy v pravém horním rohu dramaticky konverzují s nahodilými výbuchy barev uprostřed. Energie a výraz postavy spokojeně rozjímající nad vším, co jí dělá radost, nad vším, co se jí povedlo, nad vším, na co je pyšná, nad láskou k životu, tvoří dílo, ve kterém můžete uvidět všecky svoje vnitřní touhy a naděje. ♥️ A to je obraz Pride!

Jeho skoro až kapesní velikost 70x100 cm se hodí do menšího prostoru, kde by obraz vynikl sám, aby ho mohl celý obejmout, rozehřát, prozářit. Zelenému plátnu také moc sluší pokojové květiny, a když budou i lehce dorůžova anebo třeba dožluta, celá místnost se krásně propojí a zharmonizuje.

Tak co na něj říkáte? Líbil by se vašemu domovu takový?

Název obrazu mě baví i v angličtině. 😀 Paradoxně je tohle dílo asi nejorganizovanější z celé mojí tvorby. A to je právě to, co mě dovádí k šílenství. Muset být zorganizovaná. A když se mi povede hrdě zvednout ramena a vzít do rukou všecky povinnosti, najednou se celý svět, a to hlavně ten digitální, spojí, a nic nefunguje. V tu chvíli jsem zralá na prášky. Zapitý pivem. 🙈

Ač se o organizaci snažím i v běžném životě, moje TO DO do listy se v tu chvíli smějou, až se za řádky popadají. Ale většinou se mi z toho seznamu povede aspoň to první a poslední, a to je ráno vylézt z podpeřin a večer se zase zachumlat zpátky.

Ve světě ostrých loktů Instagramového marketingu si ale tohle lážo zmatek plážo nemůžu dovolit. Tam se na adhd odbočky a zastaveníčka nehraje.🧐

V postování na IG musím být naprosto organizovaná. Osvědčené časy, 3x týdně, CTAčka v každém příspěvku, přesně načasovaná hudba, sexy světlo, málo ale zároveň dostatečně záběrů na „produkt“, chytlavá, poučná, zábavná, inspirativní, příběhová, emotivní a barevná videa a spoustu dalších atributů musí celá tahle moje prezentace na IG obsahovat, abych s ní vůbec mohla na světlo displejů a monitorů. Aby zároveň působila, jako že to není o mně, ale o tom, co životě potřebujete.

Tak a je to venku!

Kdo se pohybujete ve světě, který řídí počítače (jo myslíme si, že je řídíme my, ale oni si často nevychovaně dělají, co chtějí), možná tedy víte, že člověk míní, stroj mění. 💻

K šílenství mě přivádí, když mám příspěvek skoro celý hotový a mobil se zničehonic vypne a všecko se vymaže, když se záhadně nenahraje část titulků, když něco vytvářím několikrát úplně stejným postupem, ale najednou to samé tlačítko nefunguje nebo tam znenadání není. Nebo se zase nenahrajou titulky. Stává se mi to často, takže to vlastně tak neočekávané není, ale pokaždé doufám, že se to už nestane. A pak zas to šílenství. 🥸

Nakonec mě ale uklidní, že aspoň ta modrá na obraze dopadla tak, jak jsem chtěla.

Nový obraz Ze snu do snu 🌈🌸♥️

ke kterému se taky hodí tahle básnička.

Jakmile večer zasedneš na gauč u sklenky,
přijdou ty opravdu důležitý životní myšlenky.

Je každej dromedár velbloud nebo každej velbloud dromedárem?
A když jsou dva hermafroditi spolu, jsou kamarádi nebo jsou si párem?

Má Ottův sloník naučný chobot tromby?
A jakou rychlostí jede jazyk chameleona bomby?

Chodí tvůj boss i bos
a můžeš s ním bez větších bot zajít na poklábos?

Když vypiješ půl litr, je pak tvoje bříško pět deci belly?
A dá se intenzita dechu měřit na dechybely?

Abych ochutnala slad kosti, musím lízat kost?
A je covid dokonavý nebo nedokonavý dost?

Tak to by bylo jedno malé zamyšlení. 😊

O obraze vám povím příště. 

Slunce, dvě roční období, plná hrst nálad, ztracená inspirace, zima, odmítnutí, přemalování, přemalování, přemalování a finální spokojené oddechnutí.

To se tak prostě stává, že mi některé z děl v době, kdy je vytvořeno, dává smysl, ale čas na něj nalepí vrásku a najednou se jeho význam odkutálí i s jeho tvarem pryč, tak se rozhodnu ho prostě nemilosrdně přemalovat. A tohle plátno mi dalo zabrat, poněvadž jsem to na něj zkoušela několikrát. Ale ono se nedalo. Takže znovu. A znovu.

A pak najednou… z ničeho nic… to na mě vykoukne. Jo, tohle bude ono. :)

A tak je tenhle obraz jeden z nejtěžších, poněvadž je na něm hoooodně barvy. Hodně vrstev. Hodně “mě”.

A tak je pořádně plastický, už z dálky se vás může dotýkat. A to jak fyzicky, tak emočně, svou energií. Anebo nemusí. A to je na něm báječné.

Kulatý tvar mu podle mě navíc vlepil ještě o hubičku větší šmrnc, takže v každém pokoji plném ostrých hran rozhodně „nebude sedět v koutě“.

Co myslíte vy? Baví vás tyhle „kulatiny“?

A proč se jmenuje Mahjong? Zeptejte se mě osobně. :)

Tenhle obraz je něžnější, než mé ostatní. Vlastně je prostě něžný. A tak jsem ho tak nazvala Je něžný.

To bylo tak:
Na začátku byly barvy. A tyhle byly speciální, protože jsem je dostala od firmy Pebeo. A co víc, konečně jsou odpovědí na moje neustále šťouravé myšlenky typu: je to hezké, ale jak velký má vlastně celá tahle paráda dopad na životní prostředí…?

A Pebeo mi přesně v té chvíli přišlo s touhle novinkou do cesty.

Koncept nového obrazu jsem měla v hlavě ještě dlouho předtím, tak jsem se rozhodla, že ho vytvořím právě s barvami Pebeo Origin Eco. Abych pak mohla říct: tenhle obraz je celý namalovaný jen těmito ekologicky vytuněnými barvami, a je tedy nežný i k životnímu prostředí. A taky že jo. :) (Až na vrchní fixační lak, ten je klasický.)

Je to tak. Moje heslo “tvorba zásadně bez štětce” je to tam!

Každý máme seznam věcí s názvem: TOHLE JÁ NIKDY!
A čím jsme starší, tím víc se v tom seznamu utvrzujeme. Tedy jsme zatvrzelejší ve svém přesvědčení, které ale často vzniklo na základě rychlého úsudku, předsudku, a dokonce neznalosti.

Nikdy nebudu jíst houby.
Nikdy nebudu zakazovat dětem sladkosti.
Nikdy nebudu nosit zvonáče.
Nikdy nebudu jako rodiče.

Nikdy nebudu malovat štětcem…
Ehm! :)

Je to docela fajn, hlavně na takové to blendováníčko a šmudláníčko. To jó! Ale konkrétně pro můj styl abstrakce je práce se špachtlí a útržky kartónu zásadnější, pohodlnější a efektivnější.

Co myslíte vy, mám “těch štětcových” tvořit víc?
Dejte mi vědět do komentáře. A jestli vás tyhle momentky ze světa malování baví, sledujte můj IG profil.

Hlasité vesmíry schované v jedné hlavě

Tady a teď? Někdy ne. Někdy prostě jinde a jindy.

Tady a teď, heslo, které se v čím dál tím rychlejším a roztěkanějším světě stává jakousi mantrou každého, kdo sám sebe potřebuje zpomalit a ukotvit. V přítomnosti. V místě. V sobě.

To by bylo ještě celkem v pohodě, ale…

Pro nás ADHĎáky je to mnohem těžší. Nikdo, kdo před nás tohle hesílko hodí, si neuvědomuje, že my tu pracujeme s úplně jinou myslí. My totiž pracujeme s několika miliardami myslí v jedné.

Hlava „normálního člověka“ (i když kdo je dneska vůbec normální, žejo) je jako sluneční soustava, vše má svůj řád. Myšlenky a události se točí na svém místě kolem svých daných planet. Ve svém vlastním pohodovém rytmu.

„Naše“ hlava je ale jako vesmír, do něhož někdo vyhodil spoustu zbytečných věcí, které jsou však pro nás z nějakého důvodu důležité. I když jim nerozumíme. Ve vesmíru, kterému taky nerozumíme.

Řád to má, to jo, ale nikdo, ani my, nevíme jaký. A tak jím proplouváme, potkáváme různé galaxie, které nás na chvilku uchvátí a my si připadáme, že na malý moment máme řád i my, že už konečně něčemu rozumíme, ale najednou připluje červí díra, vcucne nás a lehce prožvýkané vyhodí na opačný konec univerza. A my se zničehonic octneme jinde a jindy. A jsme zase v pytli a musíme se znovu zorientovávat.

A do toho přijde jogín a řekne, uklidni se, buď tady a teď. A my bychom ho nejradši do té červí díry vyhodili taky.

Máte to někdy taky tak? ☺️

Ale klidně tenhle obraz může znázorňovat i naši fyzickou Zemi a všecky satelity a krámy, které člověk za ta léta do atmosféry vyhodil.

Takže vlastně skoro to samé.

Komu ale tenhle mess taky dělá dobře?

Jestli si dokážete tohle dílo představit i u vás doma, napište mi.

Tvořim obrazy s láskou. Teda s vášní. Teda s chutí. Teda s odvahou… Teda!

Kecy. Jasně, že to miluju ♥️, a jasně, že to chvílema nenávidim. Prostě jsme s malovánim v úplně klasickym vztahu.

Ta jiskřička, která ale pokaždý projde přes moji kůži, hruď, až přímo do tý levý komory, je, když se vzbudim a vim, že ten den můžu celej den jenom tvořit. Běžim do koupelky, rychlou dvouminutou si vyčistim zuby a už si dřepám k obrazu. A koukám a vymýšlim. Někdy ani nevydržim počkat a jdu tam rovnou s kartáčkem. A maluju, dokud mi nebrní nohy a fantazie.

A pak to musí celý schnout. A já se vydám na druhej obraz, kterej tvořim v ateliéru v @gabriel_loci. Kterej mám za rohem. Jsem na tom Andělu normální vesničan.

Další, stejně důležitá věc, pro moji levou, a dokonce i pravou komoru, je, když přijde člověk, celej zmatenej ve světě, a najednou se zastaví. Před mym obrazem. A najednou se usměje. A najednou mu začne svět dávat smysl. Protože se před nim cítí jako doma. A rozhodne si ho pořídit domů. Spojit ty dva světy, který jsou vlastně jedno.

A pak, a teď přichází ta nejlepší část, můj obraz s nim žije, vyrůstá, anebo on má třeba dítě, a to dítě si pamatuje obraz, u kterýho vyrůstalo, stejně, jako máme ty momenty a záběry v paměti my…

A tak se snažím, seč mi špachtle, barvy a představivost stačí, dělat všecko pro to, aby ty moje chvíle i vaše chvíle s mými obrazy bylo co… nejbarevnější, nejabstraktnější, nejemotivnější, nejzapamatovatelnější. ☘️

Díky, že tvoříte prostor, ve kterym můžu tvořit.

Jináč tenhle novej dvacetipětiobraz (do těch šablon obýváku se obrázků vešlo jen dvacet, je jich ale opravdu 5x5) se jmenuje Léto hřeje na patách a můžete si ho poskládat, úplně jak se vám zlíbí. ♥️